Reklama
 
Blog | Vojen Benda

Kladivo na čarodějnice

Dlouho jsem zvažoval, jestli se do tohoto článku pustit. Společností lomcují jiné, důležitější věci. Blíží se volby prezidenta, jeden korupční skandál střídá druhý, ministři pochodují do a ven ze svých funkcí jako svatí na staroměstském orloji, ceny letí nahoru,  lidé demonstrují, nemocnice se ruší, zavádí se důchodové alternativy, které budou vzápětí novou vládou rušeny. A do toho chci přijít s nějakým povídáním o zákonech pro držení psů.  Navíc notabene  dokonce v sousedním státě. Co je nám do toho?  A koho to může zajímat, když ten zákon o kterém chci povídat má platit jen na Slovensku?  Před několika dny jsem již napsal jeden článek na toto téma ("Len sa tak pozerám cez plot k susedovi..") a vcelku o něj nikdo ani nezavadil. Přesto to zkusím a pokusím se vysvětlit proč.  Ono je totiž jedno, kde se nějaká nesprávná věc děje, jestli u nás nebo u sousedů,  protože dnes tam a zítra můžeme překvapeně koukat na podobný problém u nás. Navíc je takový případ modelovým příkladem jednání "mocného" aparátu s obyčejnými lidmi se vším, co toto střetnutí ssebou  přináší. 

 

Myslím tím primární mediální zpracování  veřejnosti ,  vybičování emocí, tendenční až nepravdivá argumentace pro zdůvodnění záměru, zlehčování a potlačování  argumentace odpůrců záměru, autoritativní nátlakové působení na organizátory, parlamentní lobování, převálcování odpůrců  a někdy i uplatňování stranického politického zadání podle záměrů navrhující strany. Takto skutečně některé návrhy zákonů vznikají a bohužel nejde jen o psy.

O co tedy u našich sousedů jde? .

V letošním roce došlo na Slovensku v srpnu k zabití ženy psem v obci Sucháň a napadení fotografa smečkou tří psů u Dolnej Lužnej s těžkým poraněním – ukousnutím ucha.  Média spustila kampaň a soustředila se na konflikty lidí a psů. V tisku se začaly množit titulky jako “ kavkazský ovčák pokousal dívku“, „pes pokousal majitele“, „dva NO zabili pudla a napadli návštěvu“, „pes napadl policajta“, „leonberg křížený s NO napadl a pokousal ženu s kočárkem, psa zahnala křikem přítelkyně“ nebo třeba  „2 psi zabili dvě kozy a napadli majitele“.  V těchto dalších případech zdaleka nedošlo k závažnému poranění napadenách osob. V předchozích  letech (2003, 2004, 2007) došlo na Slovensku  rovněž k tragickým incidentům člověka se psem a reakce medií zdaleka nebyla tak cílená a intenzivní.  Je však pravdivé tvrzení o stále narůstajícím počtu závažných útoků psů na lidi?

Reklama

Podívejme se na to z hlediska slovenských statistik smrtelných úrazů (rok 2012 není ukončen): 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bylo by levným populizmem argumentovat,  že vprůměru dojde k více smrtelným případům po pobodání hmyzem, pádem ze židle nebo utopením ve vlastní vaně, o dalších příčinách nemluvě. Bylo by to zlehčování tragedií, ke kterým došlo. O nějakém nárůstu množství útoků psů na lidi však objektivně nelze mluvit a počet případů napadení je statisticky marginální, zejména když to porovnáme třeba  se 795 oběťmi dopravních nehod, 140 případy utonutí, 550 úmrtí pádem a j. (průměr 1994-2003 Slovensko). Případy obětí třeba domácího násilí, týrání dětí či napadení jinou osobou rovněž mnohonásobně převyšují počty napadení psem

Proč tedy tato vlastně marginální problematika vzbuzuje takové emoce a poutá tolik pozornosti? Žijeme v době médií, takže každý takový případ se velmi rychle šíří a média, a to i taková, která nejsou počítána mezi „bulvár“, se ochotně podobného případu chopí a zpracují jej jako drama. Vyceněné psí tesáky nebo krev prosakující obvazem jsou atraktivnější než třeba demonstrace učitelů. Je tu také onen prastarý strach z útoku šelmy, který provází člověka od počátku jeho historie. Výsledný obrázek pak zdůrazňuje nebezpečnost psa a zcela pomíjí nebezpečné či neodpovědné jednání jeho majitele, který je vždy v pozadí. Média jsou už taková, senzace přitahují diváky či čtenáře a z toho média žijí.

Takto vzedmuté vlny emocí a hysterie veřejnosti pak poskytují některým politikům možnost využít situace a na vlnách nálad veřejnosti se svézt. Prostřednictvím medií – nejčastěji televize – se zviditelní jako mluvčí veřejnosti a energičtí navrhovatelé řešení.  Vznikají tak návrhy zákonů a opatření, které  můžeme zahrnout do kategorie nazvané „Psí zákony“, zákony upravující vztah člověk – pes. Tyto zákony se periodicky objevují v moderní historii lidské společnosti a jejich četnost narůstá úměrně rozvinutí a úrovni této společnosti. Odráží se v nich nárůst počtu chovaných psů i změna vztahu ke psům a zvýšení četnosti jejich fyzického kontaktu s lidmi. Cílem těchto zákonů má být zvýšení bezpečnosti soužití člověka se psem a eliminace rizik a konfliktů, které při tomto soužití vznikají.

Potud se vše jeví jako žádoucí a v pořádku. Lidé přece mají právo cítit se bezpečni, nebýt obtěžováni a nebát se napadení nebezpečným psem. Zejména to platí pro děti, u nichž střetnutí se psem může zanechat psychické trauma, celoživotní zdravotní poškození nebo dokonce skončit fatálně, smrtí dítěte.

Bohužel navrhovaná řešení jsou kampaňovitou záležitostí, většinou, a lze dokonce říci téměř výhradně vyvolanou právě nějakým aktuálním incidentem, poraněním či dokonce usmrcením člověka psem. Společenská a politická naléhavost vytváří pak politické zadání, které je splněno často nekompetentními tvůrci plnícími ve spěchu zadaný úkol. Návrh je do značné míry nerealizovatelný,  přinášející  řadu tvrdostí, zvýšené náklady jedinců i institucí a ve svých důsledcích je nehumánní až krutý a pro některá psí plemena likvidační.

Významnou složkou takového zákona bývá seznam vybraných plemen psů, označených dle presumpce viny již z principu příslušnosti k plemeni za nebezpečné. Taková legislativa je označována jako BSL (Breed-Specific Legislation).

 Kromě vysokých postihů za neplnění podmínek zákona bývá v řadě zemí zakotveno i právo úřadů  testovat zvíře, zda nevykazuje známky agresivity a také možnost psa odebrat a nařídit jeho usmrcení.

 Jak BSL legislativa vznikla a jak se v Evropě tyto zákony ve spolenosti osvědčily?

Začalo to v Německu když byl v červenci 2000 na školním hřišti školák usmrcen dvěma psy, americkým stafordširským teriérem a pitbulem. Tehdy se objevil fenomén „plemen bojových psů“, myšleno jako psů určených k boji s člověkem. Pojem bojový pes je sám o sobě nesmyslný,  dnes se žádné plemeno nešlechtí k boji s člověkem, služební plemena se však chovají a cvičí k ostraze objektů, policejním úkolům,  zadržení zločinců či k ochraně majitele. Název pravděpodobně vznikl z označování plemen určených pro psí zápasy, které jsou dnes zakázány. Název se však ujal a z Německa se rozšířil do dalších zemí. Kampaň, která se rozpoutala kolem hamburského případu  vedla k celonárodní hysterii, živené v médiích obrázky vyceněných psích zubů a historkami o krvelačných „bojových“ psích plemenech, vyšlechtěných a pěstovaných k útočení na lidi. Řada lidem volených zákonodárců vycítila možnost zviditelnit se a začali připravovat legislativu „konečného řešení“ problému, který si na rozdíl od jiných daleko závažnějších společenských či ekonomických otázek troufali řešit. Německá spolková vláda i vlády jednotlivých německých zemí se pod vlivem mediální kampaně následně rozhodly nemilosrdně zakročit. Stranou veřejného zájmu zůstala fakta, že v hamburském případu byl majitel sedmnáctkrát trestaný asociální člověk, který nedodržoval soudní nařízení mít psa vždy pod kontrolou. Nikdo nedohlédl, zda soudní nařízení dodržuje a když došlo k neštěstí, veřejné mínění se obrátilo ne proti skutečnému viníkovi, ale proti zvířatům.

Vše bylo poté rozpracováno s typickou německou důkladností, výsledná legislativa se však liší od jednoho spolkového státu k druhému. Tak třeba Severní Porýní – Vestfálsko má na seznamu nebezpečných psů 42 plemen, Sársko 3, Šlesvicko – Holštýnsko 11 a Dolní Sasko 14 plemen. Celkem je v různých lokálních seznamech vyjmenováno 49 plemen psů. Některé země vyžadují, aby psi absolvovali testy povahy, jejichž výsledkem může být i usmrcení psa, v jiných zemích tento test zbaví psa povinnosti nosit na veřejnosti náhubek. Za porušení právních předpisů jsou udělovány veliké pokuty (před zavedením eura  to bylo v Západním Pomořansku až 10.000 marek, Sasku až 50.000 marek a Hamburgu až 100.000 marek).

Psí plemena klasifikovaná jako nebezpečná jsou někde posuzována stejně, jinde jsou rozdělena do dvou, někde tří až čtyř kategorií. Někde jsou jako nebezpeční označeni psi, kteří někoho jednou pokousali, jinde  dvakrát, někde je jejich údajná nebezpečnost odvozena od váhy, jinde zase výšky. Zařazení do kategorie 1 ve svém důsledku znamená likvidaci plemene. Takoví psi navzdory úspěšně složené zkoušce povahy musí být v některých spolkových zemích vykastrováni, je zakázáno je rozmnožovat, prodávat, kupovat nebo dovážet. Jejich majitelé musí žádat o povolení chovu, které je často odmítnuto, protože důstojník nechce vzít na sebe zodpovědnost za povolení „něčeho tak nebezpečného“ jako je  pes ze seznamu. Na povolení není právní nárok, přičemž majitel nesmí se psem vycestovat do zahraničí, takže jej ani nemůže vyvézt aby jej zachránil ani se s ním nemůže vrátit, protože toto by se hodnotilo jako zakázaný dovoz a na toto legislativa nepamatovala.  Toto platí i pro cizince, kteří jen cestují přes německé území.

Výsledkem této legislativy jsou případy poškození nebo dokonce úmrtí lidí, kteří kvůli legislativě ztratili svého psa (srdeční infarkt, sebevražda, fyzické napadení jinými lidmi kvůli psu vedenému po ulici). Obecná hysterie iniciovala řadu násilných akcí proti vlastníku nebo jeho psu – zastřelení, probodnutí, ubití, otravy nebo dokonce upálení. Napaden a těžce poraněn byl na ulici dokonce i slepecký pes hendikepované osoby. Došlo k usmrcení psů, venčených na ulici dětmi. Mnoho majitelů těchto psů z Německa emigrovalo, zejména ti, kteří si to mohli finančně dovolit. Některé rodiny ale ztratily svůj domov, když byly postaveny majiteli bytu před volbu vzdát se psa, nebo opustit byt. Jedinou alternativou bylo odevzdat psa do útulku. Postupem času se však stala situace neudržitelnou – v útulcích se hromadili psi bez reálné šance nalézt nový domov. V Hamburku bylo v bývalých továrních halách nazývaných „Harburger Hundenhallen“ umístěno na 200 psů, kteří byli odebráni svým pánům, nebo kterých se majitelé vzhledem k neúnosné situaci vzdali. K odebrání psa přitom postačovalo sejmutí náhubku, uvolnění psa z vodítka nebo udání souseda. Psi byli často ve velmi špatných podmínkách, bez denního světla, pohybu a kontaktu s lidmi, odsouzeni k trestu smrti. Tisíce zdravých a emocionálně vyvážených psů bylo vyřazeno  –  situace připomínala  psí holocaust.

V roce 2002 Berlínský soud zrušil v dolním Sasku „psí zákon“, ve kterém bylo jen 14 plemen psů, která byla označeny jako nebezpečná. Toto rozhodnutí bylo učiněno na základě studie provedené doktorkou  Esther Schalke, PhD, DVM, která prokázala, že rozlišování psů na základě plemen je neefektivní.

 

 

Přístup Německa však následovaly další evropské státy. Uplatnilo se tu i něco, co lze nazvat dominovým efektem, tedy že se po návrhu zákona řešícího pravidla držení a chovu psů na základě mediální kampaně okolo nějakého případu napadení člověka psem v jedné zemi přidávají další a další země s podobnými návrhy zákona, které jsou často jen variantou nebo přímo kopií prvního zákona.

V Dánsku před dvěma roky vypuklo podobné mediální bláznění o “zlých pitbulech”. Obdobně se tomu tam stalo již v 90tých letech, kdy proběhla obdobná kampaň po napadení rottweilerem, ale poměrně brzo a bez následků odezněla. V důsledku akcelerace médií, internetu a moderních komunikačních technologií proběhl vývoj po posledním incidentu  mnohem závažněji. Vybičované emoce veřejnosti vedly nakonec dánskou vládu k akci; byla stanovena komise sestávající z kynologů, veterinářů, funkcionářů Kennel klubu, specalistů na chování zvířat a vědců genetiků. Komise měla během jednoho roku prošetřit celou problematiku a ohodnotit nebezpečnost psích plemen typu „pittbull“. Závěry komise byly k velké nelibosti politiků jednoznačné: zmíněná psí plemena neměla statisticky významnější četnost pokousání člověka oproti ostatním plemenům psů. Proto komise označila přijetí nějakého zákona typu BSL za neopodstatněné a mediální kampaň o „prudkém nárůstu útoků podobných psů na lidi“ za nepravdivou. Politici, nespokojení s podobnými závěry požádali o stanovisko další organizace, jako je SPCA (ochrana zvířat), Veterinární společnost aj. Stanovisko však bylo stejné – nedoporučují BSL, je nefunkční a je to plýtvání časem, energií a penězi. Přes tyto skutečnosti se však rozhodla dánská vláda  s bohorovností a arogancí u politiků tak často obvyklou zákon na bázi BSL zavést. A tak se Dánsko proslulé svou demokracií, rozvážností a tolerancí zařadilo svým BSL zákonem mezi skupinu zemí, soudících psy na základě presumpce viny, postavené na rasovém původu, což odporuje principu „presumpce neviny, zakotveném v principech EU i OSN. Jejich zákon patří mezi ty nejhloupější, jaké v uplynulých letech vznikly. Byl sestaven seznam 13 plemen a chovatelé psů nyní musí dokazovat, že jejich pes není nelegální, tedy ze seznamu zakázaných plemen nebo jejich kříženců. Vinen, dokud není prokázaná nevina. Přes 200 nevinných psů přišlo kvůli tomu o život a majitelé jsou zoufalí. Jen zřídka u soudu případ vyhrají, protože podle zákona jen průkaz původu může prokázat, že pes není pitbull. Stačí tedy udání souseda, domnívajícího se, že váš kříženec labradora s rotvíkem vypadá jako pitbull. Korunou celého tohoto nelidského nesmyslu je, že k seznamu bylo přidáno (zřejmě úřednická lidová tvořivost) dalších 12 plemen jako sledovaných a započne diskuze, zda budou také zakázaná.

Bezmocní kynologové již rezignovali, jediný kdo dosud vzdoruje je organizace Fair Dog která nabízí majitelům právní rady a zastoupení u soudů, provádí průzkumy a shromažďuje statistické údaje a fakta.. To jsou jediní lidé, kdo ještě svádí bitvu, všichni ostatní to vzdali. Organizaci Fair Dog se dokonce podařilo prokázat, že incidenty s pokousáním o kterých média psala se netýkaly žádných čistokrevných pitbullů nebo amstafů, ale psů od tzv. množitelů, produkujících psy neurčitého původu bez průkazů a oprávnění.  Nebylo jasné proč byla do seznamu „nebezpečných“ vybrána třeba plemena, z nichž některá jsou na území Dánska vzácná nebo dokonce téměř neexistují (Boerbel,  Kangal, Tornjak).

Statistiky pokousání, které byly k dispozici neprokázaly, že by některá z těchto plemen tvořila významnou část jedinců, kteři zaútočili na člověka, některá se ve statistikách dokonce vůbec neobjevila.

Veterinární univerzita v Odense letos vydala studii, ve které  uvádí že počet zraněných lidí psy za rok po přijetí, tedy v r. 2011 vůbec neklesl. To však byrokratickému aparátu vůbec nepřekáželo v další eskalaci svého úsilí. Úřady bez jakéholoůiv důvodu vybraly dalších 12 plemen a testují, zda je nedoplní do seznamu.

Právě  dánský zákon byl zřejmě inspirací pro tvůrce slovenského návrhu zákona, který s dánským koresponduje neoddůvodněným a nesmyslným výběrem plemen na indexu stejně jako extrémními pokutami, restrikcemi volného pohybu psů, byrokratickými předpisy pro držení, zkoušení,  klasifikaci psů a možností odebrání až utracení psa.

Současný návrh není na Slovensku první. Již v roce  2005 poslanec Galbavý z r (zopakováno v r. 2010) podal návrh na modifikaci zákona 282/2002 o chovu psů se zavedením nové kategorie „pes vyžadující mimořádné zacházení“, tedy psů, kteří údajně mohou ohrozit člověka nebo jiné zvíře na základě zvláštních znaků, chovu, výcviku, povahy a jiných vlastností. Oproti původnímu zákonu, kde byl definován jako „nebezpečný pes“ jakýkoliv pes, který pokousal člověka  Galbavý do nově navrhované kategorie zařazoval psy ze zvláštního seznamu a jejich křížence, aniž by někoho předtím napadli.  Pro tyto psy by chovatel musil požádat o povolení psy chovat, splnit podmínky pro držení a podmínky pro chov, zaplatit poplatky za obě povolení, čipovat štěňata, prokazovat splnění podmínek držení a chovu a prokazovat  vědomosti a zkušenosti. Žádný z těchto požadavků nebyl přesně specifikován, ale při jejich nesplnění  hrozilo chovateli odebrání až utracení psa (i přes to, že nikdy nikoho nenapadl). V seznamu dvanácti plemen byli Americký stafordširský teriér, Argentinská doga, Brazílska fila, Bulteriér, Dobrman, Rhodézsky ridgeback, Rotvajler, Stafordširský bulteriér, Kavkazský ovčák, Akita inu, Tosa inu a  Bandog. Pitbula asi ještě pan poslanec  neznal. Seznam plemen byl variací na návrh poslance Bajana z r. 2001, který do zákona  282/2002 neprošel.  Galbavý pouze doplnil  poslední čtyři plemena. 

Vůdčí osobností předkládající současný slovenský návrh se stal  ministr vlády a na první verzi návrhu zákona spolupracovaly i vrcholné orgány slovenské kynologie (prezident Slovenské kynologické jednoty Josef Jursa, člen prezídia Vladimír Piskay). Základem byl seznam třinácti plemen, z nichž první dvě – pitbul a bandog – byla označeny jako nežádoucí, (nabízí se asociace s RU –  Rückkehr unerwünscht?) tedy vlastně určená k likvidaci. Zbytek byl označen jako psi se zpřísněnými podmínkami držení. Seznam lze oprávněně označit za ostudu slovenské vrcholné kynologické organizace.  Seznam prý záměrně nevycházel  ze statistik poranění člověka psem (výběr byl údajně dle rasy a potenciální schopnosti poranit!?) a byla v něm nesmyslně vybrána i plemena, která se stejně jako v případě Dánska na Slovensku  vyskytují jen sporadicky a člověka nenapadla, zatímco se vyhýbal národním a jinak oblíbeným plemenům (německý ovčák, rotvajler, slovenský čuvač, československý vlčák a další).  V další verzi návrhu byla sice zrušena kategorie dvou plemen určených k likvidaci (nežádoucí), ale z hromady diskuzních příspěvků k zákonu byla z jednoho poněkud zmateného příspěvku vybrána další skupina psů a seznam se rozšířil na třicet tři! Tentokrát v něm byli i psi, kteří v první verzi byli „tabu“, takže se začali ozývat i početní majitelé těchto ras, kteří se dříve chovali nezúčastněně. Jedním z nich byl (najednou, před tím mu to nevadilo) i šéf cvičitelské organizace, zastřešené v Kynologické jednotě. Donebe volající nesmysl velkého seznamu však přiměl autory „zkrátit frontu“ a zredukovat počet plemen zpět na čtrnáct. Toto je nyní ve finální verzi návrhu, který byl vládou SR předložen Národní Radě k projednání.  K návrhu proběhlo široké připomínkové řízení, ale navrhovatelé vybrali z příspěvků jen co se jim hodilo, vše ostatní suverénně smetli se stolu jako vyřízené a uzavřeli diskusi prohlášením „Rozpor vyřešen“.

Proti návrhu se vyjádřily  různé  organizace a media jako je Slovenská Federacia  Kynologov, Slovenská Komora Veterinářů, Sloboda zvierat, Kynologická revue a další. Přidaly se i jednotlivé chovatelské kluby psích plemen o jejichž zájem jde především a které až na čestné většinou dělaly mrtvého brouka s tím, že se jich to netýká nebo s vírou, že když budou potichu, že je to mine. Smrtelný omyl – zkušenosti ze zahraničí ukazují, že jakmile se podobný zákon dostane jako platný nástroj do rukou byrokratického aparátu, nezřídka dochází k „lidové tvořivosti“ a seznam může být libovolně vykládán, upravován a rozšiřován (opět jako příklad může sloužit Dánsko, kde bez jakýchkoliv faktů a důkazů – po třech letech uplatňování zákona neprokázaly ani studie odborných institucí jakýkoliv vliv na počet napadení člověka psem – hodlají úředníci rozšířit původní seznam třinácti plemen o dalších 18 plemen).

Slovenský  zákon se však  týká všech druhů psů včetně kříženců a nikoliv jen pitbulů a jim podobných tak zvaných „bojových“ psů. Z jednotlivých ustanovení vyplývá:

– každý pes musí být po 90 dnech držení do 30 dnů evidován v obci bydliště a musí být tetován nebo opatřen čipem. Musí být udány podmínky chování, místo chování psa, u nebezpečných psů a psů ze seznamu  úředně schváleno a kontrolováno (nikoliv bytové prostory!), to, jestli někoho bez vážného důvodu pokousal atd. Pokud někoho pokousal, musí být toto nahlášeno evidenci a bude označen a evidován jako nebezpečný pes, což bude uvedeno i na jeho evidenční známce. Ztráta a vydání nové známky bude stát majitele až 700 €.

– na veřejnosti mimo místa vyčleněná k volnému pohybu musí být každý pes na vodítku. Pes za seznamu a nebezpečný pes musí mít košík. Psa může vést jen fyzicky a psychicky způsobilá osoba.

– při porušení uvedených povinností evidence nebo nahlášení pokousání bude majiteli uložena pokuta až do 1400€.

Psa plemene se zpřísněnými podmínkami držení, ale i psa, označeného jako nebezpečného (po pokousání člověka) může držet jen osoba, která úspěšně absolvuje kynologický výcvik a zkoušky. Nebezpečný pes musí takové zkoušky složit do 30 dnů od pokousání nějaké osoby. Dokladem o zkoušce se musí majitel na požádání kdykoliv prokázat. Pokud toto neprokáže, bude pokutován až do výše 2000€. Pokuta může být až dvojnásobná pokud majitel nesloží v uloženém termínu zkoušky. Toto může být i opakované.

Za neohlášení ztráty známky, neohlášení napadení člověka psem a nezabránění napadení člověka může být pes zabaven, a jako součást zabavení může správní orgán navíc rozhodnout o utracení psa. Náklady hradí majitel.

Všichni držitelé nebezpečných psů a psů se zpřísněným režimem jsou povinni do 31 prosince 2013 složit zkoušky způsobilosti ovládání svého psa. Do konce srpna musí mít zbudován prostor pro držení psa a tento schválen pověřeným orgánem.

 V obrovském množství připomínek k návrhu zákona šlo se strany institucí hlavně o formální připomínky, úpravy textů, opravy atd., je však  prakticky nemožné najít to podstatné – že návrh zákona je už principiálně nesmyslný, nevymahatelný a ve svých důsledcích i nemorální.  Množství připomínek jednotlivých odpůrců zákona a kynologů jednoduše nebylo vzato v úvahu. Za slovenské kynology se situaci snažila zachránit zejména občanská iniciativa Jeden Meter SK bojující všemi prostředky proti této populistické zákonodárné iniciativě. V názvu má stěžejní heslo – měřit všem stejně, tedy jeden metr pro všechny psy bez rozdílu plemene.  Skupina shromáždila kompletní rozbory a připomínky celého“Návrhu“ až do jednotlivých bodů a vyhledala rovněž fakta ze statistik o napadení psem, o smrtelných incidentech a rovněž o četnosti fatálních událostí ve srovnání s jinou lidskou činností. Má též ucelený přehled o situaci v jiných zemích a o tamních BSL zákonech a jejich uplatňování. Evidentně však není politická vůle se těmito materiály zaobírat, natož o nich třeba veřejně diskutovat. Sami pracovníci MZ řekli, že návrh zákona o zpřísnění chovu psů byl „politickým zadáním“, tedy měl sloužit pouze k uchlácholení emocí veřejnosti. Sám ministr ve svém krátkém komentáři k protestnímu pochodu odpůrců návrhu který proběhl v úterý 6.11. v Bratislavě prohlásil, že problém byl zrušením kategorie dvou plemen určených k likvidaci vyřešen a proto je tedy i protest těch stovek účastníků pochodu nesmyslný. Stanovisko ministerstva a navrhovatelů zákona jasmě potvrdilo i vystupování  ředitele odboru legislativy MZ  P.Ňuňuka, který  přesto, že nedokázal v otevřené diskusi v televizi Plus Joj Slovensko Naživo říci jediný smysluplný argument pro nezbytnost a přínos  tohoto zákona a logiku seznamu plemen, trval na jeho realizaci.  Evidentně je jasné, že ministerstvo hodlá svůj výtvor prosadit a uvést do praxe a jeho zástupce mluvil tak, jak musil, protože návrh je již podán.  A tady se zřejmě začalo uplatňovat ono „politické zadání“. Najednou utichl veškerý rozruch,  ani na politické ani na kynologické slovenské scéně se neozývají žádné protesty proti návrhu, oslovovaní poslanci se až na pár vyjímek nevyjadřují a bafuňáři kynologických organizací a klubů zmlkli. Není těžké uhodnout, co se stalo. Jeden z mála poslanců, který reagoval na oslovení se nechal slyšet, že bude proti návrhu, který rovněž považuje za nesmyslný, ale že to nevidí nadějně, protože koalice každého „převálcuje“. Takže jsme u toho. Prostě pokud jde o politický záměr a zadání, jdou argumenty a smysluplnost stranou a vítězí váhová převaha.  Přitom stávající legislativa poskytuje sdostatek právních nástrojů pro prakticky každou situaci, která může vzniknout při podobných incidentech. Protože vždy jde o vinu člověka, ať už jde o záměrný čin, úmyslnou nedbalost nebo nedbalost neúmyslnou.  Trestán by tedy měl být člověk a ne zvíře. Navrhovaný zákon je tedy nadbytečný a tím i nepotžebný.

Zákon měl být na pořadu jednání Národní Rady 27.11.2012 a bylo velmi pravděpodobné, že bude schválen.  Z nejasných důvodů však byl navrhovatelem z pořadu schůze stažen s tím, že bude projednán v lednu 2013. Pravděpodobně  však ani toto odložení neovlivní přijetí zákona. Exekutiva tak dostane od legislativy nástroj, se kterým a podle kterého může dle svého uvážení soudit a odsuzovat  každého, kdo se dostane do sporu s byrokratickým aparátem.

V roce 1486 byla  inkvizitory Jakubem Sprengerem a Jindřichem Kramerem sepsána kniha Malleus Maleficarum – Kladivo na čarodějnice. Byl to vlastně legislativní návod k zabezpečení společnosti proti kacířům a vymýcení všeho, co se neslučuje se záměry církve jako nejmocnější složky tehdejší  společnosti. Kniha se stala základním dokumentem pro vedení čarodějnických procesů, které u nás vyvrcholily po třicetileté válce v sedmnáctém století v tak zvaných Čarodějnických procesech na severní Moravě ve Velkých Losinách. Na vrhovaný zákon lze s jistou nadsázkou také označit za novodobé Kladivo na čarodějnive, které už dopadlo na spoustu nevinných lidí v Německu, Dánsku, Irsku a jinde.

Stále ještě existuje malá šance, že zákonodárný sbor zváží nutnost navrhovaného zákona a rozhodne, že není nezbytný. Nevznikne tím prostor pro šikanu, nespravedlnost, necitlivost a korupci. Nevznikne také nebezpečný precendens, ze kterého by se mohli inspirovat třeba někteří politici i u nás.  A to je důvod, který mě přiměl ktomuto článku.  Nemyslím, že bychom potřebovali nějaké „kladivo na čatodějnice“. Nejsme přeci v sedmnáctém století a měli bychom vystačit se zdravým rozumem.